O úzkostech, žlučníku a radosti
Tohle se mi píše hodně těžce 
.
.A není to jen tím, že mi z pravý ruky trčí kanila na infuze a s ní se prostě pravákovi píše na prd.
Včera se mi otevřel nový pohled na sebe samou a svět kolem mě. Ne, pardon, nečekejte žádný ezo řeči, ale musí to ven a třeba tohle upocené sdílení mého příběhu někomu pomůže.
Ležím v nemocnici se zánětem slinivky břišní. Ty bláho, řekneš si, třicetiletá (hahá, myslím zaokrouhleně samozřejmě) holka takovejhle zánět? Jo. Je to tak. Říkali mi v nemocnici, že v těhotenství a při kojení může vyšší hladina estrogenu způsobit něco v těle a to pak ovlivní vznik žlučových kamínků. Taky dlouhodobej stres, úplně na sebe nemyslíš a nestaráš se o sebe, jak bys měla... no prostě, v těhotenství mi vznikly žlučové kamínky, jeden z nich doputoval ke slinivce a zašpuntoval ji.
Omlouvám se všem znalým medicíny za dost laický popis, ale líp to bohužel neumím.
Zvenčí se to projevovalo takto. Tři dny mi bylo ukrutně špatně. Jo tři. Protože s takovou bolestí prostě čekáš tři dny, než si někam zajdeš, že? No kráva jsem. Ne. Kráva ne. Blázen jsem.
Všichni, co mě jen trochu znáte, už asi tušíte, ale stejně to bude poprvé, co o tom veřejně mluvím. Teda píšu. Od jistý doby jsem se začala potýkat s úzkostmi a panickými atakami, se kterými jsem se díky terapii naučila pracovat a nebát se jich. Prostě brát je jako svou součást.
Naučila jsem se, že psychika dokáže s mým tělem fakt neskutečné, bolavé věci. Že ti začne bušit srdce, potíš se jako prase, dýcháš jak při maratonu, brní tě ruce, máš pocit, že ti vstávají vlasy na hlavě. Takže, když se mi po narození dcery začaly objevovat bolesti zad a břicha, říkala jsem si, že je to ze stresu nebo z toho, že jsem lemra líná bez fyzičky. No a teď už bylo fakt zle, bolelo to jako čert. Pájovi, mému muži, jsem s čerstvými vzpomínkami na porodní bolesti říkala, že je to snad horší a bolí to víc. Bolest se moc nelepšila ani druhý den, kdy mě viděla Hanča a koukala na mě jako na nemocnou. No já tak vypadala. Říkala jsem jí, to je od hlavy, nedělej si starosti. Vůbec mi nedošlo, že jsem při předchozích panických atakách takovéhle bolesti neměla.
Nevzpomněla jsem si na to, že všechny potíže, které ataky přinesly, byly do hodiny pryč. A hlavně, že to proboha tolik nebolelo. Vlastně vůbec to nebolelo.
No, trvalo to tři dny, než jsem se probudila z toho bludnýho oparu a začala vnímat svoje tělo a zjišťovat, že je něco v nepořádku.
Pak cestování po doktorech s miminkem...pecka. Naštěstí mám úžasnou praktickou doktorku, která mě poslala hned na emergency na ÚVN. Říkala, jeďte tam, když tam vyléčili i toho prezidenta!
Skončila jsem, po dvanáctihodinovém Tour de nemocnice, kde mají volnou kapacitu, v jedné za Prahou, podle spádové oblasti. O půlnoci jsem se ocitla na pokoji a dostala kapačku. Pak další, další a další. Mezi nimi vždy odstříkat mlíko, aby mi nepraskly prsa. A stesk po Adélce, o kterou se doma krásně starali Pája, který se mnou statečně objel všechny nemocnice s Adélkou v náručí a moje neskutečná maminka, která přijela v podstatě do hodiny od mého telefonátu, že bude Pája potřebovat s Adélkou pomoct. Doteď nedokážu pochopit, jak to zvládli takhle úžasně. Děkuju, děkuju, děkuju moc.
Ještě jedna poznámka - na Bulovce, což byla naše druhá zastávka, byla možnost nechat se umístit na gynekologii, kde bych mohla mít Adélku na pokoji. Dlouho jsem byla nejistá, jestli to s ní zvládnu nebo ne. Nakonec jsem se rozhodla, že si fakt potřebuju odpočinout a uzdravit se. Když jsem to řekla doktorce jako své finální rozhodnutí, hned jsem začala pochybovat. Volala jsem Hanče a s pláčem jsem jí to vše vyprávěla. Ta už zařizovala umělý mlíko pro Adélku a vezla ho k nám domů. Mám doma samý superhrdiny, co 
? Hanča mě hned uklidnila, že mi kvůli tomu už volala, že to není sranda, že se potřebuju postarat o sebe, abych se pak mohla starat o Adélku. Jako v letadle. Masku si nasadí nejdřív rodič a až pak ji dá dítěti.
? Hanča mě hned uklidnila, že mi kvůli tomu už volala, že to není sranda, že se potřebuju postarat o sebe, abych se pak mohla starat o Adélku. Jako v letadle. Masku si nasadí nejdřív rodič a až pak ji dá dítěti.Teď vím, že to bylo správné rozhodnutí. Nezvládla bych se o ni postarat. Bylo mi blbě, byla jsem jak mrtvola, kapačka na ruce. No blbost prostě.
Pokud byste tedy někdy stály před podobným rozhodnutím, tak, prosím, myslete na sebe. Pro někoho to bude znamenat, že do nemocnice půjde s miminkem, pro někoho opak. Ale bude to rozhodnutí Vaše a nikoho jiného.
A druhý závěr tohohle dlouhatánskýho textu je, že hlava dokáže hodně, ale je fajn se občas zastavit a poslouchat své tělo. A když se ti něco nebude zdát, šup k doktorovi. I kdyby z tebe měli udělat hysterku první třídy, je to lepší než se pak dlouho kurýrovat z nemoci nebo ještě hůř.
Tohle pro mě byla rána přímo do ksichtu. A já ji potřebovala. Jako sůl. Musím myslet na sebe, opečovávat se. Ne se odbývat jako doteď.
Takže zotavování, hýčkání se a odpočívání zdar!
Já dnes frčím domů z nemocnice a na všechno se táááák těším...
edit 1: Doma i přes všechnu dietu a pozvolný zatěžování těla žlučník stále zlobil, a tak došlo na jeho odstranění. Z těla myslím. Jsem teď týden po operaci, je mi mnohem líp, začínám si s Adélkou zase hrát, už můžu sedět, ležet, až mi vyndají stehy budu se moct i pořádně zasmát. První dny byly opravdu hodně náročný, hlavně psychicky. Nemoct se starat o malý mimino, je fakt těžký. Můj mozek reaguje na dětskej pláč faaaaakt blbě a zejména na ten Adélky. No pomáhala zase moje maminka a Pája. Jsme tu už sehraný tým. Snažím se přenastavit, abych mohla lépe fungovat. A taky si odpouštět. Moje motivace je tentokrát o tisíc procent vyšší, jelikož jsem se dostala po dlouhý době psychicky hodně hluboko. Asi až někam blízko ke dnu... tak mi nezbývá než se od něj odrazit... svět je jen takový, jak se na něj koukáme, tak si ten svůj udělám o trochu růžovější než byl doteď.
edit 2: Dnes jsme se rozhodly tenhle můj příběh sdílet. Dopisuju tuhle část a říkám si, co se od té doby změnilo. Je toho spousta. Konečně můžu zase beze strachu o stehy na břiše nosit Adélku. Za těch pár týdnů neskutečně vyrostla. Postupně si společně nacházíme nový rytmus dne. Dny jsou skvělý, užíváme si je. Ale noci jsou teď naprosto šílený. Adélka je proprdí u mě na ruce a já jen myslím na to, kdy a jestli to vůbec někdy skončí. A když nakonec na pár desítek minut usne, koukám na její zasněný výraz a všechny negativní pocity jsou pryč. Za pár dní to bude rok, co se narodila. Neskutečný. Nedovedla jsem si představit, co všechno za ten rok zažiju. Takhle jsem si to nepředstavovala, takhle bych si to rozhodně nenaplánovala. Ale tak to asi v životě chodí, že? Nic bych nezměnila. Jsem šťastná, že jsem to všechno zvládla, a že mám kolem sebe spoustu podporujících lidí. Vše mě postupně mění a já jsem ráda, protože jsem tu změnu potřebovala. Moc.